o h l a s y
CZ EN DE
Carissimiho Missa L’Homme armé u sv. Martina ve zdi, Praha 24. 4. 2013

Shrnutí X. ročníku Harantovských slavností historického zpěvu, Pecka 19.6.2011
Studenti opět v Rudolfinu, Praha 12.4.2010
Hudba pro postní období, Praha 19.3.2010
Festival Bohemia Cantat 2008, Liberec, 22. a 23.8.2008
Quando corpus morietur, Vítkov, 22.2.2008
Dolorosi martir, Pecka 17.6.2007
Dolorosi martir, Praha 11.6.2007
Bach - Moteta, Praha 15.1.2007
Kníže - Missa pastoralis (recenze CD), 22.12.2006
Horní Maršov - oživlá památka, 3/2006
Victoria - Officium defunctorum, Praha 21.4.2005
Čeněk Svoboda - absolventský koncert, Praha 21.3.2005



Shrnutí X. ročníku Harantovských slavností historického zpěvu
Závěrečný koncert HSSZ, Kostel sv. Bartoloměje, Pecka, 19.6.2011

Úžasnou závěrečnou tečkou festivalu byl koncert sboru Collegium 419, nebo spíše, jak uvedl dirigent Čeněk Svoboda, vzpomínka na španělského skladatele Tomáse Luise de Victoria, od jehož smrti uběhlo letos 400 let. Při prezentaci jeho skladeb se sbor zcela netradičně rozestupoval či seskupoval, takže jednou se rozdělil po celé lodi kostela, podruhé zpíval před oltářem, jindy muži zpívali vpředu, ženy vzadu. Rozhodně to byl nevšední zážitek.

Šárka Kodymová
převzato z webu obec-pecka.cz



Studenti opět v Rudolfinu
O lásce a smrti, Rudolfinum, Praha, 12.4.2010

Další krok do Nového světa, tedy další koncert stejnojmenného cyklu absolvovali hudební nadšenci v pondělí 12. dubna. Tentokrát měli možnost zaposlouchat se do skvostů italské renesanční hudby. Studenti se seznámili s díly G. Gabrieliho, C. Monteverdiho a O. di Lassa v podání Collegia 419 pod vedením Čeňka Svobody.
Blok s názvem O lásce a smrti byl po zásluze odměněn dlouhým potleskem.

Aneta Čedíková
převzato z webu gymtv.pb.cz



Hudba pro postní období
Postní pátky, Kostel sv. Petra Na Poříčí, Praha, 19.3.2010

Jedna z oblastí, které zásadním způsobem zasáhl II. vatikánský koncil, bylo provozování hudby při liturgii. Pro velkou část hudebního odkazu minulosti to tak znamenalo vyloučení z liturgického provozu, pro který byla určena. Pokud tedy tuto hudbu provádíme, stojíme před problémem, jak skladby, které byly vytvořeny pro zcela jiné potřeby, hrát v podmínkách současného koncertního provozu. Avšak příležitostně se objevují úspěšné snahy o alespoň částečné navrácení původního významu liturgické hudby.
Jedním z takových projektů jsou Postní pátky, které již po několik let pořádá Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou ve spolupráci s Collegiem Marianem - Týnskou vyšší odbornou školou v Praze. V těchto projektech dochází ke spojení myšlenky liturgie s barokními duchovními texty a duchovní hudbou starších slohových období. Jeden z těchto postně pátečních večerů se uskutečnil 19. 3. 2010 pod názvem Responsoria pro Svatý týden a podtitulem Tajemství Svatého týdne ve skladbách italských mistrů vrcholné polyfonie.
Po krátkém úvodním slovu R. D. Lukáše Lipenského, O. Cr., se ztemnělým gotickým chrámem rozezněla vokální polyfonie z pera španělského skladatele, působícího u papežského dvora v Římě, Tomáse Luise de Victorii. Jeho tři responsoria Tamquam ad latronem, Tenebrae factae sunt a Animam meam dilectam, určená pro tzv. temné velikonoční hodinky, byla působivým začátkem celého večera. Velmi dobře a citlivě vystavěno bylo zejména druhé responsorium. Po nich následovalo 1. kázání na Zelený čtvrtek z knihy Sancta curiositas aneb svatá všetečnost (1707), které napsal Štěpán František Náchodský. Poté se rozezněla další Victoriova skladba Passio Domini nostri secundum Johannem. Tato náročná kompozice byla sestavena především z delších chorálních nápěvů, kde se odehrávaly výstupy postav Krista, Piláta Pontského a Testa (Vypravěče) a do nichž vstupoval s krátkými polyfonními úseky sbor coby izraelský lid. Na běžném koncertu renesanční hudby bychom se s ní setkali asi jen těžko, nicméně díky tomu, že zde se jednalo o zpívanou liturgii, zapadla skvěle do celkové koncepce večera. Pěvecky nejnáročnější postavou byl v těchto pašijích Testo, který komentuje a provází celým dějem, a toho se velmi zdařile ujal tenorista a sbormistr Čeněk Svoboda. Po 2. kázání na Zelený čtvrtek, opět z knihy Sancta curiositas, následoval závěrečný blok polyfonních děl. Kromě dalších třech Victoriových responsorií Tradiderunt me, Jesus tradidit impius a Caligaverunt oculi mei sbor zazpíval moteto Per tuam crucem, které zkomponoval rovněž španělský skladatel Cristóbal de Morales.
Smíšený sbor Collegium 419 se již od svého založení věnuje hudbě starších slohových období a pod vedením sbormistra Čeňka Svobody je to skvěle sezpívané těleso, které již na první pohled nemá žádné vážnější pěvecké problémy. Nelehký program renesančních skladeb byl proveden velmi plasticky a dynamicky. Zvláště vyzdvihnout je třeba také velmi dobrou dikci latinského jazyka, což je pro podobu těchto skladeb velmi zásadní. Celkové citlivé provedení této hudby, jaké předvedlo právě Collegium 419, je v českém prostředí zastydlého sborového zpívání stále poměrně vzácné. Na to, že se nejedná o profesionální soubor, upozornily jen některé nejisté sólové výkony. Celý večer byl velmi příjemným a nevšedním zážitkem a nezbývá než doufat, že se s podobnou hudbou a v podobné kvalitě budeme moci setkávat častěji.

Lukáš Vytlačil
převzato z měsíčníku Hudební rozhledy 6/2010



Ohlédnutí za festivalem Bohemia Cantat 2008
La morte che si chiama vita, Kulturní centrum Lidové sady, Liberec, 22.8.2008
Mendelssohn: Drei Psalmen, Kostel sv. Antonína velikého, Liberec, 23.8.2008

V pátek 22. srpna se v sále Kulturního a společenského centra v Lidových sadech prezentovala tři hostující umělecká tělesa.
Úvodní vystoupení pražského komorního sboru Collegium 419 pod vedením Čeňka Svobody bylo zaměřeno převážně na renesanční a raně barokní hudbu – madrigaly (Orlando di Lasso, Claudio Monteverdi, Alessandro Scarlatti, Antonio Lotti...).
Sbor zaujal především brilantní intonací, lehkostí vokálů a velmi příjemnou barvou hlasů.
...
Sobotní koncert v kostele Sv. Antonína na Sokolovském náměstí byl věnován duchovní hudbě.
V jeho rámci se představily tři festivalové ateliéry a hostující Collegium 419, tentokrát s repertoárem z období hudebního romantismu.
Vrcholem koncertu bylo bezesporu vystoupení Collegia 419 (sbormistr Čeněk Svoboda). Při interpretaci zhudebněných žalmů Felixe Mendelssohna Bartholdyho, zpívaných s hlubokým vnitřním prožitkem a pokorou, běhal přítomným posluchačům ve zcela zaplněném kostele doslova mráz po zádech.

Zdeněk Kadlas
převzato z webu ceske-sbory.cz



Udílení Ceny Jana Zajíce
Quando corpus morietur, Sál Městského úřadu ve Vítkově, 22.2.2008

V pátek 22. února se v reprezentačním sále Městského úřadu ve Vítkově konal z podnětu Města Vítkova a nadačního fondu slavnostní koncert u příležitosti udělení Ceny Jana Zajíce.
Správní rada Nadačního fondu Ceny Jana Zajíce pořádala letos již XVI. slavnostní koncert, jemuž tradičně předcházela pietní vzpomínka u hrobu Jana Zajíce na vítkovském hřbitově.
Slavnostního koncertu se zúčastnili sourozenci Jana Zajíce s rodinami, čestný ředitel Nadačního fondu Ceny Jana Zajíce MgA. Vladislav Kučík, zástupci spolku „Beseda - Slovan“ se sídlem v Ženevě – Ing. Jaroslav Havelka, dr. Oldřich Černý a manželé Wienerovi. Pozvání přijal také místopředseda výboru curyšského spolku „Beseda - Svatopluk Čech“ – MUDr. Jaroslav Olšanský.
Přítomna byla rovněž delegace zástupců Střední průmyslové a Vyšší odborné školy a Městského úřadu v Šumperku, kterou vedl Ing. Stanislav Melichar.
Mezi hosty byli i ředitelé škol a pedagogičtí pracovníci, redaktoři České televize a dalších sdělovacích prostředků, členové správní rady NFCJZ, příbuzní oceněných a mnoho věrných návštěvníků z řad veřejnosti.
Vynikající koncertní vystoupení Vokálního souboru staré hudby Collegium 419 zaznamenalo zcela mimořádnou odezvu všech posluchačů.

SU
převzato z webu vitkov.info



Vystoupení v Pecce
Dolorosi martir, Kostel sv. Bartoloměje, Pecka, 17.6.2007

Festival lze hodnotit jako velmi úspěšný po stránce organizační i umělecké.
Úvodní (Kühnův dětský sbor) i závěrečný koncert (Collegium 419) v chrámu sv. Bartoloměje byly skutečnou lahůdkou pro posluchače, kteří na tyto výjimečné hudební slavnosti přijeli z celého regionu.

převzato z Výroční zprávy za rok 2007 - NIPOS, Národní informační a poradenské středisko pro kulturu



Koncert
Dolorosi martir, Klášter sv. Anežky České, Praha, 11.6.2007

V pondělí jedenáctého června konal se v Anežském klášteře v Praze koncert Collegia 419 nazvaný Dolorosi martir – hudební inspirace v renesanční Praze.
Koncert se velmi vydařil. Collegium 419 není velký evropsky známý soubor z oblasti „staré hudby“, nicméně vystoupením v Anežském klášteře na tuto úroveň dirigent Čeněk Svoboda evidentně chtěl dosáhnout a v podstatě se mu to i podařilo. Bylo ovšem znát, že šlo o výkon opravdu na pomezí sil souboru, že ze zpěváků a zpěvaček Čeněk Svoboda vytáhnul téměř vše, co bylo možné v jejich hlasech nalézt, že šlo o u většiny členů souboru o maximální osobní nasazení. Možná se tímto výkonem Collegium 419 odrazí k příštím stálým vynikajícím výkonům, možná už to s daným obsazením nejde dál. To mohu jen těžko posoudit.
Repertoár byl postaven na, dá se říci, známém, působivém principu „rozkouskované mše“, která tvoří základ koncertu či nahrávky a do níž se vloží instrumentální skladby. S racionálně přesně promyšleným konceptem to bylo tentokrát trochu složitější. Vycházel z madrigalu Luky Marenzia (1553-1599), na nějž je mše Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564-1621) neodborně, ale pro laika srozumitelně řečeno „variací“, muzikologicky „parodií“ (o parodii v dnešním slova smyslu ovšem vůbec nejde). S hudbou Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic byla ale především neustále konfrontována hudba Jacoba Handla-Galluse (1550-1591), Harantova „současníka z Čech“, kde tento hudebník narozený ve Slovinsku působil v oněch deseti letech, jež plynuly před ukončením jeho nepříliš dlouhého života. Poslední kompozicí koncertu, proloženého instrumentálními skladbami Valeria Otta, Johna Dowlanda a Thomase Tallise bylo pre-barokní Magnificat Michaela Praetoria, skladba, v níž bylo možné (v daném podání) zřetelně zaslechnout později narozeného Heinricha Schütze, a tedy i cosi z ještě pozdějšího Johanna Sebastiana Bacha. Velmi německy důkladný a velmi působivý závěr.
Instrumenty třímal v rukou soubor La Gambetta, který se s Collegiem 419 na některých skladbách spolupodílel. Těžiště koncertu ale spočívalo na hlasech zpěváků. Instrumentalisté hráli profesionálně, se vztahem k hudbě, kterou hrají, ale bez onoho fascinujícího vcítění se do hudby Collegia 419. Bez onoho vypětí, které nad sborem dostavělo oblouky klenby, které v sále - bývalé lodi kostela - chybějí už po staletí a z nichž zbyly jen torza sloupů ve zdi. V onen pondělní večer klenba gotického chrámu ale hodinu a půl znovu stála.
Drobné chybičky? U Collegia 419 jsem neviděl žádné, přenechám jejich nalezení hudebním kritikům. Soubor La Gambetta narušoval promyšlený temporytmus koncertu zbytečně dlouhým laděním. Možná tedy přelaďováním, ale rušilo velice. A dále hráčka na basovou gambu Hana Fleková vyrušovala svými "škleby a ksichty" – jinak její mimiku nazvat nelze. Zvláště při Amen v závěru Pater Noster Jacoba Handla-Galluse tak evidentně (a názorně) popírala duchovní smysl celku i jistě důležitého ukončení této skladby.
Ke koncertu byl k dispozici program s texty skladeb a s velmi pěkným „dovysvětlujícím“ textem dirigenta Čeňka Svobody. Odtud jsem se dozvěděl o citaci Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic z Luky Marenzia. S jednou myšlenkou vyslovenou v hudbě nepochybně vzdělanějším odborníkem právě o Harantově mši ale nemohu tak úplně souhlasit. „Přestože se jedná o dílo původně italské, pod rukou českého šlechtice a s latinským textem se proměňuje natolik, že je jen těžko rozeznáme od frankovlámské polyfonie. I zde je důkaz, jak pevně spjaté jsou první italské hudební kroky s hudbou západoevropských skladatelů.“ Domnívám se, že Čeněk Svoboda pozapomněl na jednu důležitou věc, totiž na „českost“ určitých míst Harantovy mše, na názvuky, možná z hlediska muzikologie neexistující, ale jasně slyšitelné v mém uchu, tedy v uchu básníka, který umí naslouchat rovněž „duši národa“. Totéž, co tak důvěrně zní později u Adama Michny z Otradovic a Jakuba Jana Ryby a co je důvodem jejich tak široké obliby u mnoha a mnoha „českých generací“. Vždyť právě protiklad "národního" Kryštofa Haranta a "evropského" Jacoba Galluse dodával koncertu ono napětí, které jej zdvihalo vysoko do nádherného oblouku.
Výkon dirigenta byl obdivuhodný. Klobouk dolů. Vše takto precizně promyslet, nadchnout soubor a pak s ním odehrát vystoupení určitým způsobem zázračné, to jistě dokáže jen málokdo.

Petr Motýl
převzato z webu Čmelák a svět

Náš komentář
Nechtěli jsme do obsahu k nám jinak velmi nakloněného článku zasahovat ani jej krátit, nicméně naše hodnocení výrazu Hanky Flekové (stejně jako celého gambového consortu) je úplně jiné. Hanka patří k nejlepším muzikantům ve svém oboru a spolupracovat s ní je radost také proto, že své emoce neuzavírá v sobě, ale její tělo "hraje s hudbou". Intenzivní prožívání hudby je věc velmi individuální a ne každý dokáže jeho mimiku pochopit...




Koncert Collegia 419
Bach - Moteta, Kostel u Salvátora, Praha, 15.1.2007

V pondělí patnáctého ledna konal se v pražském kostele svatého Salvátora koncert souboru Collegium 419. Na programu byla moteta Johanna Sebastiana Bacha. Za vstupné o příznivé ceně sto padesát korun.
Na vystoupení souboru Collegium 419, o kterém jsem věděl, ale pozapomněl na ně, mě přimělo jít vysílání stanice Vltava, jako nezaměstnaný si mohu dovolit ten luxus tuto stanici poslouchat během dne. Upozornění na koncert bylo zařazeno dokonce do zpráv z kultury, které jsou připjaty k nezajímavému politickému zpravodajství, jež bohužel už před řadou let proniklo i na tuto stanici, kdysi rajský ostrov, na němž po celý den a rok žádný aktuální zpravodajský pořad nebýval vysílán. Dirigent souboru v několika větách, které byly do zpráv zařazeny, promluvil hlasem natolik bezprostředním a upřímně nadšeným, že mne snadno přesvědčil. Takových hlasů je na Vltavě slyšet velmi málo. Navíc jeho slova o úžasu nad duchovními skladbami Johanna Sebastiana Bacha vyjadřovala tentýž pocit, jaký při poslechu těchto skladeb mívám. Jistěže u dirigenta jde navíc o zkoušení se souborem, o studium, o znalost kompozice. Tam dosáhnout nemohu, ale jsem básník, což zase není a nemůže být dirigent, a skladbu mohu vnímat jako poezii, která je slyšet. V případě Bachových motet jako duchovní hymnus, jako oslavu Boha, kterou žádný básník napsat nedokázal, protože básnické slovo takové oslavy není mocno. Bachova moteta vychází především ze slova zjeveného, tedy z Písma, a na ně báseň nestačí.
V kostele svatého Salvátora byly všechny lavice zaplněny, přítomno mohlo být zhruba dvě stě diváků. Collegium 419 čítalo dvacet šest účinkujících a večer měl takřka rodinnou atmosféru, neboť rodinní příslušníci a rovněž přátelé a spolužáci vystupujících tvořili určitě dvě třetiny publika. Což bylo pozitivní, vzhledem k vstřícnosti a pozornosti přítomných. Ne už tak pozitivní vzhledem k zájmu veřejnosti o koncert. Ale pokud by zájem nastal, zvedl by časem ceny za vystoupení, tak jak k tomu během let došlo u souboru Collegium Marianum, na něž jsem přestal docházet právě z tohoto důvodu, neboť svými básněmi si vydělám jen velmi málo.
Ale odbíhám, odbíhám. A vím proč. Co totiž říci o motetech Johanna Sebastiana Bacha. Tyto kompozice natolik naplňují poslání hudby chápané jako oslava Boha, že opravdu není možné nic jiného, než stát zde v tichém a pokorném úžasu. Provedení motet souborem Collegium 419 bylo nadšené a nadšenecké v tom nejlepším slova smyslu, všichni účinkující zpívali s plným zaujetím, po znuděnosti profesionálů, kterým je naprosto lhostejné, co zpívají či hrají, hlavně když dostanou zaplaceno, nebylo zde ani stopy. Přitom výkon souboru byl zcela profesionální. Pravda, pěvecké hvězdy tu prostě nebyly, nutně se mi vybavil koncert v kostele Šimona a Judy v Praze, v prosinci 2004, kde táž Bachova moteta zazněla v podání La Petite Bande, souboru jedné z největších evropských hvězd v oboru „autentické interpretace staré hudby“ Sigisvalda Kuijkena. Takové hlasy jako La Petite Bande Collegium 419 objektivně k dispozici nemá. Další odlišností je tvrdá, doslova železná kázeň, kterou Kuijken ve svém souboru neúprosně vyžaduje a lpění na níž na jeho pražském koncertě vyjadřoval doslova každý jeho pohyb - tak jsem to alespoň viděl já. Dirigent Čeněk Svoboda je - ve srovnání s Kuijkenem - vedoucí evidentně vstřícný, představitel „holubičí povahy české“. Ale na druhou stranu členům La Petite Bande nadšení pro věc, které bylo tak bezprostředně přítomno při koncertu Collegia 419 v kostele svatého Salvátora, naprosto chybělo. U La Petite Bande byl doopravdy nadšen a zapálen jen sám velký Sigisvald, u Collegia 419 všichni účinkující. A výsledkem tohoto nadšení umístěného v pondělí patnáctého ledna do prostor kostela svatého Salvátora byl koncert opravdu strhující. S druhou polovinou více přesvědčující a jistější. První po přestávce bylo na řadě veřejnosti (a tedy i mně) nejvíce známé Bachovo moteto Jesu, meine Freude. Zúžené Collegium 419 je zazpívalo technicky precizně, ale především s velkým „ponořením se“ do hudby a také do mimohudebního přesahu moteta, neboť ten je u Bachových duchovních skladeb podstatný. Po nádherném a komornějším Jesu, meine Freude následoval mohutný sbor Fürchte dich nicht, ich bin bei dir. Po skladbě, v níž nechybí vědomí hluboké tragiky lidského života, veliké zvolání o splynutí s Vykupitelem. A na závěr Komm, Jesu, komm, kdy z dirigenta definitivně spadlo napětí, uvolnil se a naplno se mu rozzářily oči, ve kterých doposud prokmitávala starost o to, aby koncert dopadl co nejlépe. A znělo „du bist der rechte Weg, die Wahrheit und das Leben“ - „Ty jsi ta pravá cesta, pravda i život“. A hudba stoupala nejen ke klenbě kostela, ale k nebesům.
Ano, já vím, že hudebníkům - zhruba od osmnáctého století - popisování hudby básnickými příměry vždy připadalo diletantské. A že snad jen Thomas Mann ve svém Doktoru Faustovi vyhověl jimi požadované odbornosti. A že také právě od osmnáctého století skladatelé povětšinou nevěnovali příliš pozornosti soudobé poezii a nerozuměli jí. Ano, opět odbočuji, ten koncert ve mně vzbudil až příliš asociací a naopak jsem nesdělil hned na začátku této poznámky, co jsem sdělit měl a co říkám nepatřičně až na jejím konci. Totiž že důležité tu bylo mládí, snad jen pět, šest členů souboru Collegium 419 věkem překročilo třicítku a blížilo se ke čtyřicítce, zatímco zbylým bylo mezi dvaceti a třiceti. Což několikrát zmiňované nadšení a nadšenectví a také čerstvost jejich hlasů zdůvodňuje jaksi logicky, stejně jako přítomnost rodičů a přátel na koncertě. Na koncertě, který se opravdu vydařil a určitě patří k tomu nejpůsobivějšímu, co současná Praha a celé Čechy mohou v interpretaci barokní hudby nabídnout. Ano, dejme tomu ještě se zmiňovaným Collegiem Marianem či s částí repertoáru Magdaleny Kožené - ta kdysi působila v tehdy ještě mladém a nadějném, dnes velmi zavedeném souboru staré hudby Musica Florea, jehož začátky nebyly nepodobné dnešku Collegia 419 -, jsou tu i další soubory, ale takový koncert, jaký byl ten, jaký se konal patnáctého ledna 2007 u Salvátora, s nadšeným souborem a vstřícným publikem a s úžasnou atmosférou, se opravdu podaří jen málokdy.

Petr Motýl
převzato z webu Čmelák a svět




F. M. Kníže - Pastorální mše
(Komorní orchestr Čeští virtuózové, vokální soubor Collegium 419. Vydavatel: Rosa)

Starší česká hudba ještě stále skrývá různá překvapení. Novodobou premiéru letos zažívá na CD vánoční Pastorální mše pozapomenutého skladatele Františka Maxe Knížete z počátku devatenáctého století. Současník Weberův a Rybův a přítel Hankův, člen orchestru Stavovského divadla, kytarový virtuos a chrámový hudebník v půvabné skladbě na klasický liturgický latinský text asi nedosahuje lidovosti Rybovy České mše vánoční. Ta je spíše jesličkovou hrou než mší a Kníže zůstává víc u předepsané formy. Přesto jeho melodika a oproštěná jednoduchost církevní skladby velmi zřetelně evokuje lidovou prostotu spojovanou s vánočními dramatickými scénkami kolem betlémských jesliček. Dramaturgie nahrávky je navíc důsledná - mše je sestavena s pomocí dalších drobných vokálních kompozic od Knížete a jeho kolegů do pořadí a podoby, jaká mohla být při bohoslužbě v jeho době skutečně použita. Patří sem i latinský vánoční hymnus a píseň Narodil se Kristus Pán. Nahrávka nemá hvězdy, o to případněji však působí nehledaně, prostě a mile.

Petr Veber
převzato z webu iHNed.cz




Horní Maršov - oživlá památka

Oprava kostela Maršov neuspokojuje, chce své nejcennější památce vdechnout nový život. Bohoslužby se tu přestaly konat už v roce 1950, během čtyřiceti let socialismu chrám zůstal uzavřený. Ještě před zahájením soustavných oprav si partneři projektu předsevzali neskromné cíle. Kromě záchrany výjimečné stavby obnovili církevní a občanské obřady, pořádají tu kulturní programy a po dokončení z celého areálu s barokní farou, hrobkou Aichelburgů, barokní sochou Jana Nepomuckého, čtyřsetletou lípou a především renesančním kostelem vytvoří zajímavý turistický cíl pro hosty východních Krkonoš.
Přestože zbývá ještě mnoho práce, areál již ožil. Několikrát do roka tu zní vážná hudba. Velmi autentický byl koncert postní hudby z období vrcholné renesance v podání souboru Collegium 419 v březnu 2006. Tehdy ve starém kostele pravděpodobně poprvé při vystoupení sopranistky Ireny Pelantové zaznělo čisté vysoké C.

převzato z webu www.hornimarsov




Koncert Collegia 419 s hosty - nezapomenutelný zážitek
Victoria - Officium defunctorum, Kaple Arcibiskupského gymnázia v Praze, 21.4.2005

Ze začátku to vypadalo na "přesilovku". Tento termín jsme používali ve všech třech chrámových sborech, ve kterých jsem v životě zpíval tenor (dnes už jenom v jednom), v situacích (zejména při zájezdech mimo Prahu), kdy to vypadalo, že nás účinkujících bude zřejmě více než posluchačů. Většinou to dopadlo tak, že nás posluchači nakonec "přečíslili", ale někdy opravdu jenom o pár duší.
Ve čtvrtek 21. dubna L.P. 2005 nás posluchačů toužících po jednom z posledních renesančních vokálních děl bylo 25, počítaje v to i jedno nevinné dítě, účinkujících i s dirigentem bylo 21. Jistě uznáte, že to je relativně těsné skóre. Ti, kdo nevidí nic než kvantitu a kvalita jim mezitím uniká mezi prsty, by takovou návštěvu v kapli Arcibiskupského gymnasia možná hodnotili slovem fiasko.
Ale byli by vedle jak ta příslovečná jedle.
Ten koncert byl jedním slovem fantastický.
Já jsem se pro návštěvu koncertu Collegia 419 pevně rozhodl týden předtím na třídní schůzce sekundy B, když jsem se o jeho konání dozvěděl, už proto, že mám starou hudbu moc rád a od Tomáše Ludvíka de Victoria jsem nic neznal. Přemluvil jsem i manželku (kdysi jsme se seznámili v jednom z těch výše zmíněných tří pěveckých sborů), která nejenže nelitovala, ale dokonce mi po koncertu poděkovala, že jsem jí na takovou jedinečnou akci zlákal.
Bylo mi v té velké školní kapli trochu líto účinkujících, kteří ústy svého statečného reprezentanta oznámili, že budou zpívat tak, jako kdyby bylo plno.
Zhaslo se a já jsem najednou vnitřním zrakem uviděl, jak všechny ty volné červené sedačky těsně před začátkem "lectio ad matutinum" obsadili andělé v bílých řízách. Další andělé se pohodlně usadili v celém prostoru kaple až ke stropu a po celou hodinu byli těmi nejpozornějšími posluchači. Bylo jich v kapli nespočetně a měli z té vokální hudby evidentní radost. Když jsem se podíval nahoru vlevo od kříže, uviděl jsem, jak po pravici Ukřižovaného na Dismasově místě pozorně poslouchá sama svatá Cecilie a na druhé straně se s místem lotra po levici dočasně spokojil sám Tomáš Ludvík, autor Officia Defunctorum (služby zemřelým). Když bylo po všem, říkal mi, že je to nepopsatelný zážitek, slyšet vlastní skladbu v provedení tolika nadšených mladých muzikálních lidí právě po čtyřech stoletích. Uznávám, že něco takového si neumím představit, a také jsem mu to řekl. Uvědomili jsme si oba, co všechno za těch 400 let Evropa zažila, co všechno odnesl čas, a jak je skvělé, že to jeho Officium Defunctorum má lidem stále co říci.
Chtěl jsem se s ním podělit o myšlenku, jak by bylo krásné, kdyby někteří z milionů našich spoluobčanů, kteří se právě teď dívají na nejmenovanou komerční televizní stanici, byli tady teď s námi a poslouchali něco, co opravdu stojí za to a co už prověřil čas, ale mlčel jsem. Asi by mne nepochopil. Podělil jsem se s ním o jiný pocit, totiž, že při poslechu takové muziky by snad člověk konvertoval, kdyby už dávno neuvěřil. Odvětil mi, že přeháním, a i když nedodal "jako obvykle", měl jsem pocit, že mne prokoukl. Jenže mne to svědectví víry, které nám Tomás Luis de Victoria v harmonii biblických a dalších textů a hudby zanechal, strhlo tak, že jsem si v tu chvíli říkal, jak je vůbec možné nevěřit.
Po zádech běhalo mrazení a mozek rezonoval alikvotními tóny. A také mne napadlo, že jednou možná budeme něco podobného zpívat pod vedením svaté Cecilie, kdo ví? Rád bych si ten zážitek znovu připomínal a rád bych se o něj podělil s tolika lidmi, že mne hned napadlo, že snad Collegium 419 s hosty to Officium Defunctorum z roku 1605 nahraje na kompaktní disk. Stálo by to za to!
Jsem v hudbě amatér a tak se nebudu pokoušet o žádnou recenzi ani doporučovat sehnat si a prolistovat partituru u nás takřka neznámého díla. Takovou hudbu musí člověk slyšet a takový večer musí člověk prožít.
Stálo to za to.
Stálo to za víc.
Možná jsme byli na malou chvíli v nebi, třeba když sbor zpíval závěrečné responsorium "in paradisum". Andělé po skončení koncertu tleskali neslyšně s námi ostatními posluchači, ale než jsme se zvedli ze židlí, najednou byli všichni pryč. A napravo i nalevo od kříže bylo prázdno.
Jen hudba, to umění, o kterém napsal poslední biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský, že je naší přirozenosti nejbližší (musica proxima nobis naturalis est), zněla dál v duši, která nezapomene.

Váš vděčný posluchač
PhDr. Daniel Heller
heller@praha.psu.cas.cz
převzato z webu Arcibiskupského gymnázia v Praze




Čeněk Svoboda - absolventský koncert
Husův sbor Církve Československé husitské, Praha, 21.3.2005

Není žádným tajemstvím, že sbormistr Čeněk Svoboda je úspěšným studentem oboru sbormistrovství – hudební výchova na PedF UK v Praze. K vystoupení na svém absolventském koncertu, který uspořádal v březnu 2005 v modlitebně Církve Československé husitské na pražských Vinohradech, si pozval dva sbory, s nimiž trvale pracuje: pražské Collegium 419 a liberecký Cum decore.
Koncert měl velmi působivou atmosféru a nesporný úspěch jak u řadových posluchačů, tak u přítomných zástupců pedagogického sboru pedagogické fakulty – o tom svědčí i úryvky z posudků koncertu:
"Čeněk Svoboda svým absolventským vystoupením potvrdil svůj již naprosto profesionální přístup ke sbormistrovskému umění…
Od počátku vystoupení bylo zřejmé, že se jedná již o vyzrálého umělce se značnými interpretačními zkušenostmi podepřenými i hlubokými teoretickými znalostmi…
Rozsahem a mimořádnou uměleckou kvalitou vystoupení se tento koncert zařadil k nejlepším absolventským koncertům v historii oboru…"

Mgr. Eva Laurinová
Zpráva o Cum deocre
převzato z Ročenky Gymnázia F. X. Šaldy v Liberci, 2005
 
    NA ZAČÁTEK STRÁNKY