| h o m e | ||||
| z p ě t | ||||
|
||||
 |
||||
|
Collegium 419, o.s.
|
||||
Victoriovo Officium defunctorum (Služba zemřelým) je vrcholným dílem renesanční vokální polyfonie. Zádušní mše za španělskou císařovnu Marii z roku 1603 je zároveň jakýmsi symbolickým requiem za veškerou renesanční hudbu. Mohutná šestihlasá kompozice završuje celoživotní Victoriovo dílo, v němž se věnoval výhradně duchovní hudbě. Celek requiem je v provedení souboru Collegium 419 v souladu s dobovou liturgickou praxí doplněn o zádušní moteta, žalmy a chorální části. |
||||||
|
||||||
Tomás Luis de Victoria, nejvýznamnější osobnost španělské hudební renesance, byl z uvedené čtveřice ten nejméně plodný, nicméně názorově nejvyhraněnější. Podstatnou část svého života strávil v Římě (a jeho jméno zde bylo poitalštěno na Tommasso Lodovico da Vittoria), kde byl také vysvěcen za kněze a duchovním zůstal do konce svých dnů. Victoriova hudba je bez výjimky duchovní (žádné jeho světské skladby se nedochovaly a pravděpodobně ani nikdy nevznikly), obsahuje řadu skladeb pro liturgické účely: dvacet zhudebnění mešního ordinária, více než čtyřicet motet, Magnificat, hudbu pro Svatý týden Velikonoční a také dvojí zhudebnění mše za zemřelé. Druhé z nich, které bylo publikováno v roce 1605 jako jeho vůbec poslední kompozice, se stalo jeho nejznámějším a nejuznávanějším dílem. Většina jeho díla vyšla tiskem ještě za jeho života, což znamená, že svou hudbou dokázal oslovit zámožné mecenáše. Victoriova tvorba kombinuje intenzivní duchovní mysticismus s nevyhýbavou emocionální působivostí na každého vnímavého posluchače. Sám autor kdysi napsal, že "hudba není lidským vynálezem, ale dědictvím po požehnaném duchu. Hudba popisuje existenci Boží a dokáže uzdravovat tělo i duši." Victoria se narodil pravděpodobně v roce 1548 v Ávile, jakožto sedmé z jedenácti dětí, které porodila Francisca Suarez de la Concha svému muži Franciscu Luisi de Victoria. Jeho otec zemřel v době, kdy malému Tomásovi bylo pouhých devět let. Starost o celou rodinu převzal poté Tomásův strýc, který byl knězem. Jméno rodiny naznačuje, že její předci mohli pocházet z baskického města Vitoria. Na svůj původ byl skladatel náležitě hrdý, v tiscích jeho děl je často uváděn s přídomkem Abulensis, tedy "ávilský, z Ávily". Ávila (středověké město obehnané mohutnými hradbami, vzdálené necelých sto kilometrů na západ od Madridu) je známá především jako rodiště svaté Terezy (1515-1582). Někteří muzikologové ve Victoriově hudbě spatřují hluboký smysl, jenž mohl být inspirován i samotnou Terezou ávilskou, která mladého Tomáse pravděpodobně znala, a která byla zároveň patronkou Královského konventu, v němž Victoria žil v posledních letech svého života. Už rok po smrti svého otce Victoria zpíval v Ávile v katedrálním sboru , získal zde i své první hudební vzdělání v teorii chorálu, kontrapunktu a skladby (Gerónimo de Espinar a Bernardino de Ribera, Juan Navarro, Hernando de Isasi, snad i Antonio de Cabezón) a také se zdokonaloval ve hře na varhany. Jeho učitelem mohl být také Bartolomé de Escobedo, působící v katedrále v Segovii. Victoriův hudební talent byl vbrzku rozpoznán, proto byl již v šestnácti letech (1564) na náklady královského dvora (ve Španělsku vládl král Filip II.) odeslán ke studiu do Říma. Místem jeho studií byla jezuitská kolej Collegium Germanicum (dnešní komplex přiléhající ke kostelu Sant'Agostino poblíž Piazza Navona). Založil ji sv. Ignác z Loyoly v roce 1552 jako součást protireformačního hnutí a její fungování bylo štědře podporováno španělským králem Filipem II. a augsburským arcibiskupem, kardinálem Ottem Truchsess von Waldburg. Victoriovi se v Římě dostalo hudebního vzdělání pravděpodobně od samotného Palestriny, který působil jako kapelník a učitel zpěvu a hudby v nedalekém Collegio Romano a jehož stylem byla Victoriova tvorba poté navždy poznamenána. Je pravděpodobné, že v Římském semináři se Victoria seznámil také se dvěma Palestrinovými syny – Rodolfem a Angelem. V lednu 1569 dokončil studia na Collegium Germanicum a stal se zpěvákem a varhaníkem v aragonské kapli Santa Maria de Monserrato (Via Monserrato), oficiálním místě konání bohoslužeb pro Aragonskou korunu v Římě, a ještě v témže roce vstoupil do duchovní služby. V roce 1571 se vrátil do Collegia Germanica již jako učitel. V následujícím roce (1572) vydal v Benátkách svou první sbírku motet Motecta quae 4, 5, 6, 8 vocibus concinuntur a věnoval ji svému největšímu mecenáši, augsburskému arcibiskupovi Ottovi Truchsess von Waldburg. Od roku 1573 Victoria příležitostně zpíval a komponoval pro další španělský kostel v Římě (Parroquia de Santiago) a v témže roce převzal Palestrinovu pozici v Collegio Romano. O dva roky později (1575) stal hudebním ředitelem (Maestro di cappella) v Collegiu Germanicu (přestěhovaném na příkaz papeže Řehoře XIII. do komplexu při kostele Sant‘Apollinare), což obnášelo nové povinnosti: byl odpovědný za hudební výchovu mladých sboristů, učil nejnadanější žáky kontrapunkt a skladbu a celkově dohlížel na hudební provoz ve všech kostelech napojených na Collegium Germanicum. Proto byl také nucen vzdát se svých závazků v Santa Maria de Monserrato. 28. srpna 1575 byl Victoria v kostele Santo Tomás de los Ingleses vysvěcen za kněze a hned o rok později publikoval svou druhou antologii Liber Primus qui Missas, Psalmos, Magnificat ... aliaque complectitur. V roce 1578 oficiálně opustil Collegium Germanicum podruhé a stal se kaplanem v dalším menším kostele na Via Monserrato – v San Girolamo della Carità. Do svého předchozího působiště se však i později občas vracel, například v období Epifanie 1585. Ve své nové pozici se sedm let věnoval hlubokému a intenzivnímu duchovnímu životu ve kongregaci Congregazione dei Preti dell'Oratorio ve společnosti Filippa de Neri, kněze, který byl necelých třicet let po své smrti (v roce 1622) svatořečen. K nejbližším Victoriovým hudebním společníkům v té době patřili Španěl Francisco Soto de Langa a Ital Giovanni Animuccia.
V roce 1587 Victoria odcestoval zpět do Španělska. Král Filip II. jej jmenoval osobním kaplanem (a tedy i zpovědníkem) své sestry císařovny Marie, vdovy po habsburském panovníkovi Maxmiliánu II. a matky římského císaře Rudolfa II., která si po návratu z Čech zvolila život v ústraní Královského konventu bosých klarisek v Madridu. Victoria se zde stal zároveň varhaníkem, sbormistrem a skladatelem pro potřeby kláštera. Služba bývalé císařovně mu byla vstupenkou do vyšší společnosti a poskytovala mu možnosti, aby pokračoval ve vydávání svého díla. Zároveň byl kdykoliv nablízku své rodině. Denně se setkával se svými bratry Agustínem a Juanem Luisem. Díky benevolenci kláštera se mohl svobodně pohybovat mimo klášter, a dokonce i cestovat mimo hranice Španělska. Takto podnikl roku 1592 cestu do Říma, kde připravil k vydání svoji sbírku mší Missae quatuor, quinque, sex, et octo vocibus concinendae , kterou dedikoval synu královny vdovy kardinálu Albertovi, budoucímu vládci španělského Holandska. V Římě jej také zastihla zpráva o porážce tureckého vojska u Záhřebu. Čtyřmi římskými kardinály byla následně slavena velká mše a na večerních nešporách zpívali zpěváci nové Victoriovo moteto Surge Debora et loquere canticum. O dva roky později se skladatel v Římě zúčastnil Palestrinova pohřbu. Do Španělska už provždy vrátil v roce 1595. Zůstal v Madridu u císařovny a odmítal lukrativní nabídky, například místo v katedrálách v Seville nebo v Zaragoze. Posledním v řadě bylo jeho dílo nejvýznamnější - Officium defunctorum k pohřebnímu obřadu zesnulé císařovny v roce 1603. V posledních letech svého života Victoria žádné další dílo nesložil, v klášteře zůstal pouze jako varhaník. Zemřel 27. srpna 1611 a byl pohřben přímo v Konventu. Po smrti bylo jeho jméno i dílo téměř zapomenuto, k rozšíření povědomí o jeho díle dochází až koncem dvacátého století a věhlas jeho tvorby přetrvává dodnes. Tomás Luis Victoria žil v období odcházející renesance a na počátku baroka, nastávajícího nového věku. Jeho dílo je pestré - Victoria se drží nejen tradiční duchovní polyfonie, která spřádá harmonickou síť z několika nezávislých melodií, ale komponuje i na text žalmů ve falsobordonovém stylu a vytváří rovněž vícesborová díla (Missa Pro Victoria a další), jež předznamenávají nástup barokního stylu. Po roce 1600 ( více než deset let před Benátčanem Giovannim Gabrielim) se stává prvním skladatelem, který k některým skladbám přidává nezávislý varhanní doprovod. V období, kdy Victoria přichází do Říma, sílil vliv konzervativních církevních institucí a Tridentského koncilu. Jakýkoliv náznak hudební "necudnosti" nebo "nečistoty" nebyl tolerován. Dokonce samotný Palestrina byl svého času donucen zavrhnout svoji sbírku světských madrigalů coby hřích mládí. Proto nepřekvapuje, že Victoriova tvorba je bez výjimky věnována jen duchovní hudbě, která se vyvarovává byť jen náznaku používání nějakého sekulárního cantu firmu. Ve srovnání s Palestrinou je Victoriova hudba více soustředěna na chromatickou barvu a využívání dynamického kontrastu. Jeho mohutné harmonie a vícesbory předznamenávají barokní éru, jeho hudba pronikavě rezonuje s textem. Victoria se od svého učitele liší také častějším používáním tištěných posuvek, svojí oblibou postupu, který bychom dnes mohli nazvat melodickým mollovým pohybem (vzestupné křížky a sestupné odrážky), a také jistým předjímáním funkční harmonie 19. století. Stylisticky se Victoriova hudba většinou vyhýbá komplikovanému kontrapunktu jeho současníků a upřednostňuje jednoduché linie a homofonní texturu, přičemž ovšem objevuje rytmickou pestrost a často obsahuje náhlé a překvapivé kontrasty. Jeho melodie a užívání disonancí jsou volnější než u Palestriny, občas dokonce používá intervaly, které byly při striktním dodržování kontrapunktu 16. století zapovězeny, například sestupné zvětšené sexty či dokonce občasné zmenšené kvarty. Victoria také občas používá dramatickou zvukomalbu, postup typický spíše pro madrigal. Část jeho tvorby využívá instrumentální doprovod a mimo jeho pozornost nezůstaly ani vícesborové skladby pro skupiny zpěváků rozmístěné v prostoru ve stylu benátské školy z Chrámu sv. Marka. Dvě Victoriova díla však ční nad všechnu jeho tvorbu: Officium pro Hebdomadae Sanctae – rozsáhlá sbírka hudby ke Svatému týdnu z roku 1585 a Officium defunctorum – hudba k obřadu pro zesnulou panovnici Marii Španělskou z roku 1603. |
||||||
